Když příjde krize...

Asi se to stává každému z nás, že si sem tam uvědomíme, že život není jen příjemná procházka růžovým sadem, ale že občas místo toho, aby jsme jen šli po rovince s krásným výhledem, musíme vyšlapat pořádný kopec. Jenže při výšlapu nám občas přijde, že ať se snažíme sebevíc, stále stojíme jen na místě, ať uděláme cokoli nepomáhá to a konec našeho trápení ne a ne skončit. A přitom stačí si vzpomenout na známé rady a předložit naše trápení před Boha, ale vzpomenout si a být schopni něco takového udělat, není vždy nejjednodušší.

Takhle nějak jsem se cítila poslední měsíc, kdy jsem musela zapomenout na běžné strasti a radosti života a plně se začít soustředit na školu, protože jsem v srpnu měla opravné pokusy tří zkoušek. Takže přestože jsem chodila do práce, setkávala se s lidmi a řešila s nimi, co s životem, musela jsem se stále učit. Zažila jsem první, a doufám poslední, dovolená, kde jsem se učila. Už by pro mě asi nemělo být zarážející, jak se Ďábel snaží využít každý můj neúspěch a pád k tomu, aby mě přesvědčil o tom, že jsem nedostatečná a nemá cenu se o nic v životě snažit. A možná i proto v průběhu téhle krize, ke mně Bůh promlouval slovy Davidova 16 žalmu:

Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě!

Pravím Hospodinu: "Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není."

Svatým, těm, kteří jsou v této zemi, pravím, těm vznešeným, jež jsem si oblíbil nade všechno: "Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. 

Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty."

Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine. 

Měřící provazce mi padli v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!

Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. 

Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.

Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.

Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Uvědomila jsem si, že je to nejen povzbuzení, ale i moje přání, aby se slova tohoto žalmu staly pravdou. A proto i když ne všechny zkoušky dopadly, tak jak bych si možná já přála, vím, že mým úkolem je důvěřovat Bohu, že se přizná k práci, kterou já investuju do školy, práce, služby a všeho ostatního.