Když příjde krize...

Asi se to stává každému z nás, že si sem tam uvědomíme, že život není jen příjemná procházka růžovým sadem, ale že občas místo toho, aby jsme jen šli po rovince s krásným výhledem, musíme vyšlapat pořádný kopec. Jenže při výšlapu nám občas přijde, že ať se snažíme sebevíc, stále stojíme jen na místě, ať uděláme cokoli nepomáhá to a konec našeho trápení ne a ne skončit. A přitom stačí si vzpomenout na známé rady a předložit naše trápení před Boha, ale vzpomenout si a být schopni něco takového udělat, není vždy nejjednodušší.

Takhle nějak jsem se cítila poslední měsíc, kdy jsem musela zapomenout na běžné strasti a radosti života a plně se začít soustředit na školu, protože jsem v srpnu měla opravné pokusy tří zkoušek. Takže přestože jsem chodila do práce, setkávala se s lidmi a řešila s nimi, co s životem, musela jsem se stále učit. Zažila jsem první, a doufám poslední, dovolená, kde jsem se učila. Už by pro mě asi nemělo být zarážející, jak se Ďábel snaží využít každý můj neúspěch a pád k tomu, aby mě přesvědčil o tom, že jsem nedostatečná a nemá cenu se o nic v životě snažit. A možná i proto v průběhu téhle krize, ke mně Bůh promlouval slovy Davidova 16 žalmu:

Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě!

Pravím Hospodinu: "Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není."

Svatým, těm, kteří jsou v této zemi, pravím, těm vznešeným, jež jsem si oblíbil nade všechno: "Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. 

Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty."

Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine. 

Měřící provazce mi padli v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé!

Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. 

Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.

Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.

Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Uvědomila jsem si, že je to nejen povzbuzení, ale i moje přání, aby se slova tohoto žalmu staly pravdou. A proto i když ne všechny zkoušky dopadly, tak jak bych si možná já přála, vím, že mým úkolem je důvěřovat Bohu, že se přizná k práci, kterou já investuju do školy, práce, služby a všeho ostatního.

Kam patřím?

V životě ne vždy jde všechno jednoduše, jak by se mohlo zdát lidem okolo nás. Už jsem to tolikrát zažila. Jednou ze zajímavých věcí ohledně stěhování je, že si vždy musíte znovu najít svoje místo ve společnosti. Nevím, jak to máte vy, ale já mám určitou potřebu zapadnou, být někým, kdo když odejde, tak se bude ostatním za ním stýskat, zanechat za sebou něco hodnotného. Ale proč? Jaké jsou moje motivy?

Myslím si, že je to z velké části spojeno s tím, že jsme byli stvořeni jako sociální bytosti. Každý z nás potřebuje kolem sebe lidi. Dokonce i tací, kteří jsou vnitřně na sto procent přesvědčeni, že oni určitě ne, zajisté jednou přijdou na to, že to není pravda. Když jsme sami, vytvoříme si přátele aspoň imaginární. Nezpochybňuji fakt, že Bůh je vždy s námi, ale to ještě neznamená, že nepotřebujeme kolem sebe komunitu lidí a místo, kam patříme. Ale je to vůbec možné dosáhnout na téhle Zemi?

Na začátku tohoto roku, jsem se rozhodla zůstat v Žilině. Neměla jsem a stále nemám ponětí, na jak dlouho mě se Bůh povolal, ale pozitivní je, že vím, že mě povolal. Dokonce mi dal úžasnou příležitost, při které můžu sloužit Jeho dcerám okolo mně. Není to vždy jen legrace. Zažíváme chvíle smutku ale i radosti nebo jen bezemociální momenty ticha. A přes to všechno, že tohle mám, přichází chvíle, kdy si nejsem jistá, jestli sem doopravdy patřím. Kdy se mi chce utéct a přestěhovat se na jiné další místo a zažívat nová dobrodružství, ale moment, to není to, co mám dělat! Tenhle druh nestálého srdce nebuduje komunitu ve sboru, nedělá to, k čemu jsme povoláni. Řekla bych, že i tohle je jeden z důvodů, proč tak často vzpomínám na můj novoroční veršík, který jsem si vytáhla na rok 2014, který mi připomíná, že sama bych nikdy nebyla schopná udělat tolik, jako s lidmi okolo mě:

"Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně." 

Jan 15:4

A tohle je něco, co se učím v průběhu tohoto roku. Bojovat s tendencí utéc někam pryč a místo toho budovat a užívat si, že jsem součástí komunity, kterou mi Bůh dal.