spokojenost

Neuvěříte mi, ale tenhle příspěvek jsem začala psát na konci února, ale stále jsem nevěděla, jak mám správně vyjádřit to, co v poslední době prožívám a učím se. Nicméně věřím, že dnes je ten den, kdy se mi to podaří a vy si budete moct po delší době přečíst nějaké novinky o mě.
Spokojenost. V posledních měsících celkem přemýšlím, co si pod tím mám představit. Ne že bych se cítila nějak zvlášť nespokojená, řekla bych, že ve většině oblastí spokojená jsem, ale přes to všecko nad tím přemýšlím. Jelikož tak intuitivně mám pocit, že být nespokojená je negativní stav, tak logicky být spokojená by měl být stav pozitivní. Ale je to opravdu vždycky tak? Nemůže se potom spokojenost stát pastí vedoucí ke stagnaci? 

Řekla bych, že velice snadno a proto je asi dobré si ujasnit, kdy být nespokojená je dobrým znakem a kdy zlým. Asi se to nedá nijak obecně zadefinovat, ale každopádně si myslím, že být v blízkosti věčně nespokojeného a stěžujícího si člověka je věc velice nepříjemná a málokdo z nás by o sobě asi řekl, že to je jeho nejvíc vyhledávaná společnost. Na druhou stranu mně osobně lidi, co jsou věčně spokojení a veselí lezou docela na nervy a někdy si říkám, že trochu nespokojenosti by je mohlo posunout dál. 

Jenže pak je tu ještě jedna nespokojenost, a to je asi to, co u sebe v poslední době nacházím. Tento druh, aspoň teda u mě je spojený s netrpělivostí. A netrpělivost, ta se teda jako pozitivní brát podle mě nedá nikdy. Minimálně proto, že z Bible vím, že mám být trpělivá. Zajímalo by mě, jestli se dá říct, že když je člověk doopravdy trpělivý, tak zároveň musí být i spokojený. Mě by to i celkem dávalo smysl, protože když se člověk nenutí být trpělivý, ale vážně trpělivým je, tak musí být spokojený, protože kdyby nebyl, tak už jen to by byl znak netrpělivosti. Hm a to jsem si vždycky myslela, že jsem trpělivá :D