Bezpodmienečný rešpekt

V priebehu januára sme mali s Tomim možnosť zúčastniť sa manželskej konferencie v Krakowe, ktorá bola organizovaná pre pracovníkov v organizáciach Josiah Venture. Okrem krásneho prostredia, ktoré nám bolo poskytnuté, sme mali možnosť absolvovať aj veľmi kvalitne pripravené prednášky o manželstve. Celá konferencia sa nazývala Back to the Garden, alebo tiež naspäť do záhrady, pretože jej koncept hovoril o tom, ako bol stvorený muž a žena a aká je šanca navrátiť sa ku tomuto pôvodnému zámeru pre manželstvo. Prvý deň sme sa rozprávali o tom, aký pôvodný dizajn muža a ženy vyzeral. Dalo by sa povedať, že pri stvorení ženy bolo stvorené aj prvé manželstvo a v Genezis sa celkom jasne popisuje, ako muž a žena majú fungovať. Muž má s láskou viesť a žena sa má s celou svojou zraniteľnosťou starať (podriaďovať sa a podporovať). Ideálny obraz, no kvôli ľudskému pádu a hriechu, bol tento obraz poškodený. Muži zrazu nie sú láskyplní vodcovia, ale dostávajú sa na hojdačku pasivity alebo agresivity. Nie len muži, ale aj ženy dostali svoje prekliate v podobe neustálej fyzicko-psychickej bolesti a túžbe po moci, ktorá im neprináleží a aj keď ju majú, tak je to iba znakom zlyhania, nie výhry, ako si často krát myslia. Z týchto znakov prekliatia, ktoré postihli bez výnimky každého jedného muža aj ženu, ktorý sa narodili po Adamovi a Eve, plynú samozrejme aj dôsledky. U mužov zväčša prejavované nie len pasívnym alebo agresívnym správaním, ale aj veľkej túžbe po uznaniu, významu a rešpektu. U žien naopak sa to prejavuje okrem tendencii k zatvorenosti a túžbe ovládať až manipulovať s ostatnými tým, že sa potrebuje cítiť chránené a milované. 

Každý z nás asi už niekedy počul slovné spojenie že "každý si zaslúži bezpodmienečnú lásku", to je minimálne nám ženám jasné. Budeme ľúbiť manžela, každé svoje dieťa a všetkých blízkych okolo nás, nech robia čo robia. Ale čo muž? Potrebuje naozaj muž bezpodmienečnú lásku? Určite svojím spôsobom hej, ale ako prekvapivé pre mňa bolo, keď som sa na jednej prednáške dozvedela, že muž o veľa viac túži po rešpektu. Cíti sa o veľa lepšie, keď sa mu prejaví na verejnosti úcta, ako keby sme mu chceli prejaviť lásku. A preto som si do svojho životného slovníku zaradila spojenie "bezpodmienečný rešpekt" ako  niečo, čo si môj muž vždy od svojej ženy zaslúži!

čo sa svadbou mení

V posledných mesiacoch som mala toľko nových vecí, že už si hádam ani nepamätám, čo všetko. Začalo to na veľkú noc, kedy ma Tomi (môj vtedy priateľ) požiadal o ruku, to sa mi hneď zmenil stav na snúbenicu a prišiel čas plánovania svadby, sťahovania a iných zaujímavých, ale zväčša super komplexných a pre mňa nových vecí. Potom v októbri prišla svadba. Krásny deň plný radosti a priateľov, ktorí prišli podporiť naše rozhodnutie stať sa jedným – alebo tiež manželom a manželkou. V ten deň sa mi veru veľa vecí pomenilo, napríklad priezvisko, stav, gramáž zlata na ruke apod.

Ale svadbou to nekončí. Myslím tie zmeny. Okrem všetkých oficiálnych kartičiek a obehovačiek na úradoch je tu niekto, kto vždy príde domov a tešíte sa spolu navzájom zo svojej prítomnosti. Veľa ľudí sa ma pýta, aké to je – byť manželkou. A ja musím povedať, že za ten mesiac sa nemôžem vôbec na nič sťažovať. Veď to je také krásne konečne sa nestarať iba o seba, upratovať si pre seba, variť všetky dobroty len a len pre seba a potom z nich sama priberať a pranie – no konečne nemusím toľké týždne čakať na to, aby som zaplnila práčku. A tá vďačnosť a radosť Tomiho, keď vidí moju prácu, to je lepšie ako čokoľvek iné.  Sú to krásne veci. A samozrejme to pokračuje, lebo v zbore sme začali viesť jednu zo skupín a vidieť, ako obidvaja sme jednotní v našich názoroch na veci a vieme sa dopĺňať, to sa asi ani slovami nedá popisovať.

Mám radosť, že sa Boh tak veľmi o nás stará a žehná nám vo všetkom. A ako by aj nie, veď on nás miluje a vie po čom túžime a rád nás prekvapuje tým, že nám dá o veľa viac, ako my si vieme navymýšlať. Jemu za to buď vždy chvála!

Kam jít?!

Nevím jestli si vzpomínáte na článek o tom, jak by se mi na jednu stranu chtělo strašně se někam stěhovat a na stranu druhou vím, že se musím někde usadit a že jedině tak můžu rozběhnout nějakou dlouhodobější práci. 

O tom jsem psala někdy přibližně před rokem. Je zvláštní kolik věcí se od té doby stalo: Bůh mi dal přítele, který mě požádal o ruku a najednou před námi stálo rozhodnutí, kde budeme bydlet. Na začátku našeho vztahu jsem zažívala těžké chvíle při pomyšlení, že se musím přestěhovat ze Žiliny, což bylo na jednu stranu hodně vtipné, ale vypovídalo to i tom, že jsem se asi konečně někde trošku víc zabydlela. Čekalo mě období, kdy jsem se učila nebýt takovou tou ženou, co se nehne z domu, ale někým, kdo bude následovat svého muže. A řeknu Vám, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že půjdu, kam nás Bůh povolá, hned mi bylo veseleji a všechno bylo lehčí.

Chvíli po zásnubách, jsme mimo svatby začali řešit i místo našeho budoucího působiště. Oba jsme věděli, že bychom rádi zůstali na Slovensku, takže se náš otazník až tak příliš nevztahoval na celý svět, ale i Slovenská republika je celkem velká. Oba jsme si přáli, aby místo, kam se přestěhujeme, nebylo naším vykalkulovaným nejlepším prostředím pro práci, děti apod., ale aby to bylo místo, kam nás Bůh povolá. Proto jsme se rozhodli nějaký čas nevědět a hledat před Bohem a ptát se ho, kam máme jít? V tom období mě celkem udivovali reakce některých křesťanů, kterým jsem někdy i delší dobu musela vysvětlovat, jak je možné, že se jen modlíme a nehledáme práci. 

Nicméně dřív než dva měsíce od zásnub jsme už zřetelně viděli Boží odpověď, že se máme přestěhovat do Žiliny. Pro mě to znamenalo jen přesun z jednoho místa na druhé, ale stejně. Tak jako jsem v srpnu psala o tom, jak se mi chce stěhovat, myslím, že po tomhle roku, kdy jsem se stěhovala už 2x a ještě minimálně 2x se budu, bude stěhování na chvíli dost.

Je úžasné vidět, jak se o nás Bůh stará a stačilo se na něj spolehnout a On se postaral jak o naše místo, službu, tak o práci pro oba z nás, ale i o bydlení. Už se těším, co dalšího je pro nás připraveno.

Nová dimenze statečné ženy...

Řeknu Vám vymýšlení názvů příspěvků na blog je někdy celkem srandovní. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaký postup na správné určení názvu článku. Určitě ano, vždyť v dnešní době existuje postup na správné určení, řekla bych, čehokoli. No, ale tak Vám teď prozradím, proč jsem tento článek nazvala tak, jak jsem ho nazvala.

Minulý týden jsem měla dovolenou, kterou jsem strávila... hm, asi cestováním je nejlepší popis. Navštívila jsem Toma v Brně, jela s ním na svatbu do Litomyšle, návštěvu do Otrokovic, k našim do Rapotína a přes pár zastávek v Žilině a většinu času na Liptově jsme navštívili i Gemer (že prý oblast na Slovensku, kde jsem byla :D ). Tak jsem si aspoň rozšířila své povědomí o geografii Slovenska, to se celkem hodí, když už tu bydlím a nevypadá to, že bych se měla stěhovat do nějakého jiného státu v nejbližší době. Ano vím, stále to nevysvětluje název článku. Vždyť nebojte k tomu se já dostanu. Časem. 

Jedna z dalších věcí, která byla na této dovolené nová bylo, že u Tomových rodičů doma jsem dostala na starosti všechny ženské práce, protože maminka od Toma nebyla doma. Celkem jsem se na to i těšila, protože vyjít z mého nynějšího bytíku, kde ani pořádná kuchyně není, do domu, to se jen tak nevidí. Nicméně, během týdne jsem si uvědomovala, že ač mě všechny domácí práce baví a je to radost navařit, uklidit, vyprat apod., není to žádná sranda. Protože poskládat jednotlivé činnosti tak, aby byly co nejefektivnější, to vyžaduje někdy celkem dost soustředěnosti a pozornosti, na kterou jsem doposud nebyla zvyklá. Až mě někdy překvapovalo jaký seznam činností a jejich posloupností se mi v hlavě rodil. Tehdy jsem si asi začala vzpomínat na popis statečné ženy z přísloví, ne že bych se cítila nějak statečná, ale asi do minulého týdne jsem se nebyla nikdy schopna ztotožnit s popisem, který se tak často vyučuje ve shromáždění. Vždycky mi přišlo, že to je takové starodávné a spíš pro ženy někde bydlící na statku a starající se o celou domácnost, ale popravdě, asi to není až tak kategoricky odlišné od toho, co každá hospodyňka musí zvládat doma.
Je to celkem úžasné, jak Bůh přes takové obyčejné věci, učí lidi jeho principy a moudra. Takže sečteno a podtrženo, už se moc těším na svou vlastní domácnost a dokonce už i vím, že udržet ji v chodu nebude taková sranda, jak jsem si možná někdy představovala, na druhou stranu doufám, že to vždycky bude taková radost, jako byla minulý týden.

spokojenost

Neuvěříte mi, ale tenhle příspěvek jsem začala psát na konci února, ale stále jsem nevěděla, jak mám správně vyjádřit to, co v poslední době prožívám a učím se. Nicméně věřím, že dnes je ten den, kdy se mi to podaří a vy si budete moct po delší době přečíst nějaké novinky o mě.
Spokojenost. V posledních měsících celkem přemýšlím, co si pod tím mám představit. Ne že bych se cítila nějak zvlášť nespokojená, řekla bych, že ve většině oblastí spokojená jsem, ale přes to všecko nad tím přemýšlím. Jelikož tak intuitivně mám pocit, že být nespokojená je negativní stav, tak logicky být spokojená by měl být stav pozitivní. Ale je to opravdu vždycky tak? Nemůže se potom spokojenost stát pastí vedoucí ke stagnaci? 

Řekla bych, že velice snadno a proto je asi dobré si ujasnit, kdy být nespokojená je dobrým znakem a kdy zlým. Asi se to nedá nijak obecně zadefinovat, ale každopádně si myslím, že být v blízkosti věčně nespokojeného a stěžujícího si člověka je věc velice nepříjemná a málokdo z nás by o sobě asi řekl, že to je jeho nejvíc vyhledávaná společnost. Na druhou stranu mně osobně lidi, co jsou věčně spokojení a veselí lezou docela na nervy a někdy si říkám, že trochu nespokojenosti by je mohlo posunout dál. 

Jenže pak je tu ještě jedna nespokojenost, a to je asi to, co u sebe v poslední době nacházím. Tento druh, aspoň teda u mě je spojený s netrpělivostí. A netrpělivost, ta se teda jako pozitivní brát podle mě nedá nikdy. Minimálně proto, že z Bible vím, že mám být trpělivá. Zajímalo by mě, jestli se dá říct, že když je člověk doopravdy trpělivý, tak zároveň musí být i spokojený. Mě by to i celkem dávalo smysl, protože když se člověk nenutí být trpělivý, ale vážně trpělivým je, tak musí být spokojený, protože kdyby nebyl, tak už jen to by byl znak netrpělivosti. Hm a to jsem si vždycky myslela, že jsem trpělivá :D

3 minuty nestačí...

Celkem by mě zajímalo, co si člověk představil, když viděl název článku! Mě by to asi evokovalo nejdřív čištění zubů, potom čtení z bible a následně cokoli, co trvá dýl jak tři minuty. Popravdě název a námět na celý tento článek mě napadl cestou na zkoušku. Díky změně bydliště se mi mírně prodloužila trasa na nádraží a protože vstávat na vlak o hodinu dřív, než bylo obvykle a udělat si krásnou skoro hodinovou procházku se mi vážně nechtělo rozhodla jsem se, že si koupím jízdenku a vyzkouším místní MHD. Potěšili mě, protože jsem si mohla koupit jízdenku zlevněnou - díky "krátké" vzdálenosti nádraží. Nicméně, ráno před odchodem na autobus, jsem měla hromadu času až jsem si musela vymýšlet další činnosti, co není až tak těžké, protože stále ještě nacházím nevybalené tašky, nebo odložené věci na pozdější uklizení. Dokonce i po vybalení poslední tašky, o které vím, jsem měla přesně tři minuty do odjedu dřívějšího autobusu než byl původní plán. Zastávka je celkem blízko, tak jsem si řekla, že vyzkouším, jestli ho stihnu. Ale zjevně tři minuty na obutí, obléknutí a dojití na zastávku nestačí a tak jsem si počkala na autobus z původního plánu, naštěstí jen deset minut. Ale jak jsem tak stála, tak jsem přemýšlela nad ranní pasáží, co jsem si četla z bible, kde mě už druhý nebo třetí den provázel verš, který měl přibližně tento smysl:

"Hospodin pozoruje celou zem, aby dodal sílu těm, kteří jsou mu celým srdcem oddaní"

Nevím proč, se mi tenhle verš spojoval s mojí zkušeností, kdy jsem nestihla autobus. Jako by mě napomínal, že tak častokrát nejsem Bohu cele oddána a je jen jedním políčkem ze seznamu na splnění na každý den, což je opravdu smutné, ale taky zvláštní, protože už od dob dobrovolnictví v Žilině, co mi přijde jako hooodně vzdálená minulost, se každý den probouzím s tím pocitem, že Bůh se stará a postará o všecko, a tím pádem, že se nemusím o nic bát. A taky že se nebojím, protože se to stále ukazuje jako pravdivé, jen můj přístup mi přijde nevděčný, protože ta chvilka každé ráno, kdy si přečtu z bible, to přeci nestačí... tak mám nový úkol, že by novoroční přání? - předsevzetí určitě ne, protože ty se dávají, aby se neplnily - oddat svoje srdce cele Bohu a nechat se ním proměňovat, aby pro mě bylo samozřejmé být s ním stále a nejen se na něj stále spoléhat, co je dobrý začátek, ale myslím že by to neměl být konec...

Nové výzvy nového prostředí

Tak jsem si procházela svoje poslední příspěvky a až jsem se zhrozila, jak dlouhou pauzu už tu zase mám. Možná to bude tím, že před vánocemi se nic moc zvláštního nedělo. Každý den jsem chodila do práce, odpoledne dělala věci do školy nebo se účastnila/vedla dívčí skupinku. Změna přišla během v den, kdy jsem zrovna byla ve škole a přišel mi mail, který informoval obyvatele domu, ve kterém jsem bydlela, že náš čas se nachýlil a je potřeba, abychom se začátkem ledna vystěhovali. Já jsem se tím snažila netrápit. Zaprvé proto, že vím, že trápit se něčím nijak neprospívá a za druhé jsem vážně neměla čas – čekaly mě totiž dva předtermíny. Proto jsem se rozhodla odsunout starosti týkající se bydlení na pozdější dobu a doufala jsem, že všechno dobře dopadne. Je pravda, že sem tam mě přepadaly návaly paniky, že nic nestíhám, mám toho až nad hlavu a kdyby to aspoň nebyly existencionální otázky bydlení, ale nějaké podružnější věci. V takových chvílích jsem se zmohla akorát na to, že jsem volala k Bohu a jednoduše mu předkládala svou situaci slovy:

 „Ty beztak víš, jak na tom jsem. Věřím, že se o mě postaráš a že přesně víš, proč je to tak, jak to je.“

A skutečně po dvou týdnech plných nejistoty a učení se na zkoušky a následně zkoušek, přišel moment, kdy jsem začala zkoumat nabídku bydlení z internetu – zjistila jsem, že moje finanční možnosti celkem jasně určují, kde můžu bydlet a dvakrát pestrý výběr jsem neměla. Tak jsem vypla notebook se slovy: zítra je taky den. A dobře jsem udělala, protože další den jsem mohla prožívat neuvěřitelnou Boží milost, protože mi přišla do ruky nabídka bydlení za sumu, kterou jsem nikde na internetu ani nezahlédla, relativně blízko ke všemu a tak bez toho, abych se dlouho trápila tím, co se mnou bude, jsem mohla prožívat, jak mě Bůh miluje a stará se o mě, s vědomím, že On ví nejlíp, jak na tom jsem, a co si můžu dovolit. A tak jsem se první den v roku 2015 přestěhovala do nového bytu. Jsem zvědavá jaké to tam bude. Bydlím totiž s lidmi, které vůbec neznám a tudíž mám novou příležitost být jim světlem ve všem co dělám, takže hurá do nového dobrodružství…