Období zkoušek

Nevím, co se Vám vybaví, když čtete toto slovní spojení. Pravděpodobně pokud jste studenti vysoké, tak první, co vás napadne je nepopulární zkouškové kolem nového kalendářního roku a na začátku léta, kdy je váš čas rozdělen mezi učení, jídlo, prokrastinaci a u nás šťastnějších i spánek. Nicméně nejen tohle období je plné zkoušek. "Zkouškové" života probíhá non-stop. Já jsem si vždycky myslela, že život se skládá z různých fází, tomu stále věřím, ale už si nutně nemyslím, že tyto fáze musí být složené z období klidu a spokojenosti střídané s obdobím zkoušek a neklidu.

Když jsem odjela na Slovensko sloužit jako dobrovolnice byla jedním z nejzajímavějších a nejpoučnějších doba, kdy jsem měla relativně volno a mohla jsem přemýšlet nad životem a smyslem toho, co dělám a co bych dělat chtěla . Dalo by se říct, že už od malička jsem cítila, že dělat něco, jen proto, aby to bylo hotovo, nebo abych z toho měla peníze není úplně to, co mi dává smysl. Vždycky jsem si spíš přála vidět nějaký vyšší smysl ve všem, co budu dělat. Až postupem času, když jsem vyrůstala, jsem si uvědomila, že jediný, kdo mi může tohle zaručit, je Bůh s tím, co má pro mě připravené, jako svoje povolání. S tím ruku v ruce šlo, že až zjistím, co po mně chce, získám s tím jako příslušenství pokoj a štěstí do života. Můj odchod na Slovensko byl pro mě jasným Božím povoláním, vždyť kdy se vám poštěstí, aby vám po modlitbě: "Dej mi, prosím, co nejdřív vědět, co mám dělat?", přišel e-mail s pozváním přestěhovat se na rok do města, kterým jste do té doby jen projížděli. A když tam dojedete zjistíte, že wow, aj když jste přišli do nového sboru, začali sloužit mezi úplně neznámými lidmi po třech měsících se cítíte, že uběhly aspoň tři roky! Přes to všechno nějak mi unikalo to příslušenství, které jsem očekávala, že s Božím povoláním dostáváme gratis. Kde byl ten pokoj a radost? Ne že bych žila v neustálé nejistotě a byla nešťastná, ale stále jsem měla pocit, že bych chtěla víc. Přemýšlela jsem nad tím, jestli náhodou nejsem jen moc náročná nebo zda se neprojevuje moje neutuchající nespokojenost, ale ať jsem nad tím přemýšlela sebevíc nepřišlo mi, že by to bylo ani jedno z toho. 

Až po několika týdnech modliteb a rozhovorech jsem objevila pro mě zcela novou myšlenku: 

"V životě je potřeba mít svatý nepokoj, který nás nutí chtít stále víc růst do podoby Krista." 

A jelikož On byl a je dokonalý, tak to znamená, že spokojenost na tomhle světě pravděpodobně jen tak 

nedosáhneme. A proto je důležité, abychom se nepřestávali modlit za to, aby nás Bůh proměňoval ke své podobě. 

Možná se ptáte, proč že to teď píšu, že byste radši nějaké novinky, co se mi stalo v posledních pár měsících, jenže tohle je přesně to, co jsem si uvědomila. V červnu, když jsem měla zkoušky ve škole, ale i v osobním životě a měla jsem pocit, že celý můj život nemá žádný smysl, že se zbytečně trápím s nějakou hloupou školou, jen kvůli tomu, abych si nepřišla jako podřadná maturantka z gymplu, kdy jsem neměla žádný čas věnovat se holkám z dorostu, nulovou chuť číst si z bible natož Boha chválit nebo se modlit a měla jsem řešit hromadu dalších věcí, jsem si uvědomila to nebezpečí umělé spokojenosti, kterou jsem si myslela, že prožívám než jsem se dostala do koloběhu na první pohled neřešitelných situací. Uvědomila jsem si nejen to jak je důležité být součástí komunity křesťanů, která vidí, když není něco v pořádku a povzbuzuje nás, ale taky že se potřebuju znova zaměřit na Krista a On mi potom pomůže vyřešit všechno ostatní, což neznamená, že potom už půjde všecko jako po másle, ale nebude to z mojí síly a z Jeho a to je teprv síla :)